Switzerland tour 94

                8 dnů - 776 km

Prvním výlet který jsme se rozhodli realizovat s cestovní kanceláří ( v té době Bivak klub s.r o.) nyní CK Nomád ze Žďáru nad Sázavou byl výlet do Švýcarských Alp. A aby to nebylo málo tak jsme si vybrali nejnáročnější zájezd - jmenoval se Alpské jezera a průsmyky na kole. Tento zájezd je v nabídce CK stále a v roce 1998 jsme ho v jiném složení a trochu jiné trase absolvovali ještě jednou. Ale to už předbíhám. Výlet se konal ve dnech 2.9-11.9.1994, počasí bylo vynikající. Alpy opět předčily mé očekávání. V rámci výletu se splnil i jeden z mých dalších snů - vyjet vláčkem na Jugfraujoch.

Nejprve jsme se museli dopravit do Žďáru nad Sázavou vlakem. Cestování vlakem s kolem jsme už měli odzkoušené.V Bohumíně jsme kola nasáčkovali co nejdále do služebního vozu, abychom je mohli pak v Brně – na konečné bez problémů vyložit. O trochu horší byla cesta z Brna do Žďáru, kde jsme využili v té době málo vídané možnosti vzít si kola sebou do vlaku sami. Nebylo to však to pravé ořechové, vlak byl dost natřískaný a cestující z našich miláčků nebyli moc nadšeni.

Pak následovala cesta autobusem. Hned za Táborem začalo pršet a chcalo a chcalo. Druhý den už se trochu počasí zlepšilo, v Innsbrucku jsme se zašli podívat ke skokanským můstkům a pak jeli dále ke Švýcarsku. Před hranicí už vykouklo sluníčko ale řidič ještě potřeboval natankovat – tak jel do bezcelní zóny Samnaun pro „Superlevný benzín“. Nejprve stoupal nekonečnou řadou serpentin a pak znovu klesal k hranici se Švýcarskem. Benzín jsme natankovali a mohli vyrazit. Zbývalo jen pár desítek km do místa startu. Řidič se však rozhodl vzít to zkratkou a to byla osudová chyba. Zkratka sice vedla údolím, ale byly na ní tunely. První jsme projeli bez problémů, ve druhém jsme škrábli bok a ve třetím , který byl v zatáčce jsme se šprajcli. Nešlo jet ani dál, ani zpátky. Zastavili jsme veškerou dopravu. Po asi hodinové snaze řidiče se nám podařilo z tunelu vycouvat. Jelikož se na úzké cestě nedalo otočit, musel řidič couvat celou cestu i přes ty další dva tunely. Nakonec ještě zaplatil dosti mastnou pokutu. Bránil se sice, že značka před vjezdem zakazuje vjezd vozidlům širším než 2,1m, což on nemá, ale v techničáku byla hodnota vyšší. Nakonec jsme místo odpoledne dorazili na místo startu až před večerem. Kousek za Zernezem v Madulainu jsme vyložili kola a vyrazili na první Švýcarský průsmyk – Albulapass 2315 m.n.m. Byl to sice průsmyk nejvyšší, ale jeden z nejlehčích, protože se startovalo z nadmořské výšky přes 1700 m ! Zbývalo tudíž překonat „jen“ 600 výškových metrů. Navíc jsme byli všichni nažhavení a nedočkaví. Sjezd do Filisuru byl krásný. Vedle vedla železnice, která v těchto místech neuvěřitelným způsobem překonává značné převýšení. Bohužel za chvíli byla tma, a tak zbytek sjezdu jsme absolvovali potmě – bylo tudíž prd vidět …

Ráno jsme pokračovali směrem do Davosu. Po několika sjezdech nás čekal nejdelší tunel, který jsme projížděli na kole – měl přes 2,5 km ! Pravděpodobně se dal objet, ale my jsme si toho nevšimli. A to už jsme se blížili k Davosu. Projeli jsme kolem krásného jezera a překonali mírné sedýlko za Davosem ( něco přes 1600 m.n.m). Pak už jsme jen sjížděli dolů a dolů. U Landquartu se už údolí rozšířilo – byli jsme „jen“ 600 m.n.m. Odtud to bylo už jen kousek do Walenstadtu – cíle dnešní etapy. Tak jsme se rozhodli, že si ještě „odskočíme“ do Lichtenštejnska – Zajeli jsme se podívat na hrad Balzers. Vyjeli jsme až k hradu a měli jsme celé Lichtenštejnsko jako na dlani. Byla to paráda. Pak už jsme dorazili k jezeru Walenstadtsee kde jsme pod širákem přenocovali.

Další den nás čekalo sedlo Klausenpass. Svou výškou 1952 m.n.m nebylo nijak ohromující, ale zapomněli jsme na jednu skutečnost. Odbočka Neiderrurnenu je jen 450 m.n.m – čeká nás tedy cca 1500 metrů převýšení – tedy dvě Lysé hory. A opravdu to dvě Lysé byly. Zpočátku se jelo údolím až do Linthalu cca 700 m.n.m. Pak začalo prudké stoupání. Srpentýny vedly lesem a po několika kilometrech jsme dorazili do krásného údolí Underboden. Údolí bylo plné krav, no prostě nádhera. Mysleli jsme si , že sedlo Klausenpass už nebude daleko. To jsme však netušili, že jsme teprve ve výšce cca 1300 m – tudíž druhá Lysá nás ještě čeká. Údolí bylo několik kilometrů dlouhé, cesta vedla jen mírně do kopce – bylo tam opravdu nádherně. Dnes jsme si vychutnali opravdu pravé Alpské pohledy včetně „fialových“ kraviček Milka. A je to tady ! Údolí končí , další stoupání začíná – ale jaké ! Teď nám Klausenpass s výškou jen 1952 m ukázal svou sílu ! Z vypětím všech sil jsme dorazili na do sedla. Sjezd do údolí byl úchvatný a coby dup jsme byli v Aldorfu. Zde jsme naložili kola do autobusu a přemístili se k jezeru Sarnensee 480 m.n.m. Tam jsme přenocovali.

Další den nás po ránu čekalo sedlo Brunigpass – Nebyla to taková hrůza – mělo jen něco přes 1000 výškových metrů. Odtud jsme sjeli k jezeru BrienzenSee a projeli nádherným městečkem Brienz. Odtud vyjíždí parní ozubnicový vláček na vrchol Rothorn. Pak už cesta vedla údolím až do Interlakenu. Nyní jsme konečně uviděli v dálce čtyřtisícovky pokryté věčným ledem. A mezi nimi Jungrfaujoch. Pokračovali jsme údolím a odbočili do Grindelwaldu. Některé scenérie z tohoto údolí byly neskutečné. Najednou se údolí začalo rozšiřovat a pomalu se nám začal ukazovat Eiger v celé své kráse. Koukali jsme jako telata na nová vrata. Pořád jsme jeli a stále jsme ještě neviděli vrchol. Hora rostla a rostla. Konečně jsme byli schopni ji vidět celou. Je to nepopsatelný zážitek – to se musí vidět. Poprvé v životě jsme viděli tak obrovskou horu. Jste ve výšce kolem 1000 m a před vámi se objeví skalní stěna, jejíž vrchol je necelých 4000 m nad mořem ! Dojeli jsme do Grindenwaldu až k ledovci a pak jsme se vraceli zpět. Řekl jsem si teď nebo nikdy ! Pojedu na Jungfraujoch. Jízdenka byla sice nekřesťansky ( řekl bych přímo ku…sky ) drahá, ale bude někdy ještě taková příležitost – navíc, když je tak nádherné počasí ? Tak jsem si splnil svůj sen. Vyjel jsem si zubačkou do nejvýše položené vlakové stanice v Evropě - na Jungfraujoch – 3454 m.n.m. Výtahem jsem se dostal ještě trochu výše až na vyhlídkovou plošinu observatoře Sphinx vysoké 3571 metrů. Odtud jsem poprvé spatřil opravdický ledovec v celé své kráse. Aletschgletscher je největší alpský ledovec s rozlohou 84 km² a délkou 26 km obsahuje až 4 % pitné vody v Evropě. Ten byl nyní pode mnou ! Za chvíli mi jela zpáteční zubačka, tak moc času na další procházky nebylo. I tak to stálo za ty prachy. Pak už jsem jen na kole dojel do Interlakenu do kempu.

Další den jsme jeli na kole do Kanderstegu, kde jsme se naložili do autobusu. Ten pak naložili na vlak a skrz 15 km dlouhý tunel jsme projeli do údolí Rhony – Valisu. Údolím jsme dojeli do Vispu a odtud začali stoupat dlouhým údolím až do Taschu. Zde cesta pro auta končí a dále do Zermattu se musí jet vlakem. To však naštěstí neplatí pro cyklisty a tak začíná prudké stoupání … Po několika kilometrech dojíždíme do Zermattu. Za krásného počasí je zde vidět Matterhorn, ten jsme však bohužel neviděli, protože právě ta krásná pyramida byla neustále v mracích.

Po ránu už počasí nebylo tak hezké jako včera. Bylo zamračeno ale nepršelo. Startujeme ve výšce kolem 800 m vzhůru na poměrně známý Simplonpass 2005 m.n.m. Je známy především kvůli nejdelšímu železničnímu tunelu. Přejeli jsme nádherný most a stoupali stále do prudšího kopce. Počasí se začínalo kazit, a těsně pod vrcholem začalo i pršet. Stoupání nebylo nakonec až tak hrozné.  Na Simplonpassu se na chvíli ukázalo jezero, pak však nenávratně zmizelo v mlze (mracích). Rozhodli jsme se , že navzdory zhoršujícími se počasí pojedeme dál. Dole v údolí by to snad mělo být lepší… Ale nebylo tomu tak. Po několika kilometrech začalo chcat pořádně a nepřestávalo. Před Italskou hranicí jsme se zmoklí jak kury naložili do autobusu. Pršelo celou cestu až do Locarna, kde jsme v campu přenocovali.

Další den byl ve znamení subtropického počasí. Projížděli jsme okolo Švýcarko-Italských jezer přes Belinzonu, Lugano až  k jezeru Como. V campu Domaso za Gravedonou jsme se utábořili. Tento dne byl relativně odpočinkový ve znamení krásného počasí.

Poslední den nás ale čekala lahůdka ! Byl jím Malojapass se svou oproti jiným sedlům „směšnou“ výškou 1815 m.n.m. Ovšem my vyjíždíme z kóty 198 m.n.m !! Bude to tedy větší převýšení než na Klausenpass nebo Simlonpass !!  A tento kopec mi dal taky pořádně zabrat. Hlavně když jsem s vypětím všech sil dojel Jirku Sikoru v domnění, že mu zůstalo ještě kousek čokolády. Když mi řekl, že ji nechal v autobuse úplně mi došly síly. Musel jsem si odpočinout a pak s vypětím všech sil pokračovat dál. Závěrečné srpentýny byly zničující – tady jsem si sáhl hluboko do svých rezerv. Konečně nahoře !! Doplnili jsme zásoby cukru a pak už v pohodě pokračovali kolem jezer OberEngadinu přes St.Moritz až do Zernezu, kde naše putování skončilo. Autobusem jsme pak dojeli do Žďáru a odtud vlakem do Bohumína.

Naše první putování po Alpách s cestovkou nás nadchlo natolik, že jsme už v listopadu, kdy došel nový katalog na rok 2005 naplánovali nový zájezd, který se v katalogu objevil – Savojské Alpy na kole a těšili se na nejvyšší sedla a místa kudy vede Tour de France …

Fotogalerie