Slovakia Tour 93

          13 dnů - 1135 km

Devátým vícedenním výletem je dosud nejdelší realizovaný výlet okolo Slovenska - Slovakia Tour 1993 Tento výlet se konal ve dnech 27.6.93 - 9.7.93 a měřil rekordních 1135 km. Zúčastnil se ho opět Dušan Šelong a jako "nováček" se objevil Jirka Sikora. Martin Filipczyk byl v této době na základní vojenské službě v Milovicích. Našim cílem bylo dojet k Zemplínské Šíravě a vrátit se domů.

Na tento výlet hodně vzpomínáme, protože jsme na něm zažili hodně extrémních situací a neočekávaných zážitků. První problémy začaly okolo Oravské přehrady. Začalo se totiž šíleně kazit počasí, jeli jsme i velký kus cesty v dešti a dokonce i v dešti stavěli stan. Pršelo celou noc a dopoledne, konečně po obědě se vyčasilo. To už jsme i uvažovali, že to zabalíme a pojedeme domů vlakem. Nakonec vylezlo sluníčko a tak jsme našli hezké - přímo kouzelné - místečko u říčky Oravice. Odpoledne jsme postavili stan, natáhli věci a sušili prádlo. Do večera všechno uschlo, všem se zvedla nálada a tak jsme se rozhodli, že pojedeme dál.

V noci bylo jasno, a jak bývá na Oravě zvykem zima. Po přechodu studené fronty bylo však ochlazení o to větší. O půl druhé v noci nás najednou vzbudilo světlo baterky. Pohraničníci. Kam, že jedeme a co tu děláme. Prý že spíme v rezervaci. Že to musíme sbalit a jet pryč. Teď v takové kose v noci ? Tady přece rezervace dle mapy není, ta je až 5 km dále. Nakonec jsme to nějak ukecali ale ráno prý musíme pryč. To se nám ulevilo, uprostřed noci balit a stavět stan se nám moc nechtělo ... A jak se říka po Ostravsky  - V noci byla kosa jak cyp a to s velkým C. Alespoň já už jsem se nemohl dočkat rána a prvních slunečních paprsků. Zbalili jsme stan a jeli dál přes Polsko a Zakopané kolem Tater. V Tatrách byl od výšky cca 1800 m čerstvě napadlý sníh - proto ta kosa !!

U Lysé Polany byla odbočka směrem k Morskému Oku. Byl tam sice nějaký zákaz vjezdu, ale v té době se na to ještě tolik nehrálo. Teď už se k Morskému Oku nedá na kole tak jednoduše dostat. Byl to pěkný kopec, ale stálo to za to. Ten pohled na tatranské štíty od Morského oka byl úchvatný. Večer se nám opět začalo "dařit". Dušanovi při jednom ze sjezdů vletělo něco mezi kolo a přehazovačku. Kolo se bloklo, prasklo několik špic a přehazovačka se neskutečným způsobem ohla. Museli jsme proto před Landekem postavit nouzově stan. Byla to nějaká škarpa blízko potoka, plná marasu. Do toho všeho začalo ještě chcat. Vrcholem všeho bylo, že když jsme vařili jsme polévku začlo znovu lít a při přenášení polévky mi zklouzly ruce a podařilo se mi půlku vylít do stanu. To už bylo na nás trochu moc smůly najednou. Tak jsme se na to vysr... a šli spát. Ráno moudřejší večera. Už podruhé jsme vážně uvažovali o návratu. Nějak se dostat do Popradu a vlakem domů !!!

Ráno už bylo zase hezky, a tak Dušan nějakým záhadným způsobem zprovoznil kolo, aby se na něm dalo jet. A tak se pokračovalo dál. U Červeného Kláštora jsme zase měli extempóre v restauraci. Místo polévky nám přinesli nejprve druhé - že polévka se ještě vaří. A to bylo studené jak psí čumák. Pak teprve donesli polévku - ta zas byla horká. No, ale hlad je hlad tak jsme to nějak překousli a jeli dále. Okolo Dunajce v soutězce za Červeným Kláštorom se najednou objevilo plno čerstvě vylíhnutých Jasoňů červenookých. Tento motýl je u nás nesmírně vzácný, vyskytuje se na několika místech na Slovensku (nyní byl uměle vysazen i v okolí Štramberka , tam jsme ho viděli i s děckama ale až v r.2006. Několik jsem jich viděl také v Alpách). A najednou jich tady byly desítky. Jeden z nich dokonce sedl Dušanovi na ruku. Jako sběrateli motýlů to se mnou škubalo nějakého si chytit, ale nakonec jsem si jen několik vyfotil. Kdoví jestli bychom ho domů dovezli nepoškozeného, a taková vzácnost to by byla škoda.   I počasí se nakonec umoudřilo a v Bardějově jsme pak v cykloopravně opravili nejen vyrvané špice, přehazovačku, ale i dodrbaný řetěz ...

Někde na východě jsme po průjezdu romskou vesnicí ( kde se za námi rozběhli všichni psi a děcka a tak rychle jsem do kopce snad ještě nejel - nevím co se to ve mně vzalo ) dorazili na zajímavou křižovatku, která se mi vryla do paměti. Hledali jsme, kudy do další dědiny a tu najednou rozcestí a na něm: <<  56  KOŠICE   |   PREŠOV  52 >>  To je hezké, ale kudy dál ? Košice ani Prešov byly mimo naší mapu ! Takže jen podle intuice - musíme na jih tedy KOŠICE. Za Humenným nás čekal přejezd Vihorlatských vrchů. Po několika kilometrech stoupání z Porúbky jsme dorazili k Vinnému (Vinianskému) jezeru. V jezeře opravdu není víno, ale voda. Tento bod byl nejvýchodnějším bodem naší trasy (asi 30 km od Ruských /Ukrajinských/ hranic ). Teď už zbývalo jen vrátit se domů ...

Od Bardějova už se spravilo počasí, a byl zase neskutečný hic. Zvláště okolo Michalovců, odkud jsme museli jet velký kus po rovině furt proti větru v 30 stupních jsem si říkal - zlaté kopce !!! Ty se objevili až ke konci dne v podobě Dargovského sedla, pod kterým jsme nocovali.

Ráno nás probudilo zase klepání na stan. Tentokrát to nebyla žádná pohraniční stráž, nýbrž koza, které tam byla přivázaná. Jak se tam dostala to nevíme - asi spadla z oblakou ... Našim problémům však neměl být ještě konec !! Jelikož jsme byli nedaleko Herĺanského gejzíru, rozhodli jsme se zajet se tam podívat. Erupce se pravidelně opakují co 32  - 36 hodin. Nejbližší erupce bude bohužel v noci v 23:30 ! Čekáme ? Jo. Nakonec jsme se rozhodli že si dáme přestávku a v Herĺanech se zdržíme. Erupci gejzíru jsme viděli, bylo to pěkné až na ten smrad sirovodíku. Ráno jsme se probudili, jdeme ke kolům a co to !! Na jednom kole chybí lanka k brzdám !! A hádejte čí to je kolo ? Samozřejmě Dušanovo. Takže smůla se nám lepí na paty dál. Co s tím ? Nakonec jsme to nějak vyřešili, ale už si nevzpomínám jak ... A jelo se dál

Cesta okolo přehrady Ružín byla hodně kopcovitá a tak jsme se rozhodli pokračovat podél řeky Hnilec, ikdyž hlavní cesta stoupala hodně do kopce. Chtěli jsme se vyhnout převýšení asi 400 výškových metrů. Tu cestu jsem znal z roku 1988, kdy jsme tudy jeli v opačném směru, tak jsem věděl vo co go. Na mapě je nějaká pěšinka - to projedem. Místy jsme sice jeli potokem, ale nakonec se to dalo a našli jsme i pěkné místo na spaní.

Nejvíce jsem se těšil na údolí Hrona. Vyjedeme na sedlo Besník (1000 m.n.m) a pak pojedeme pořád dolů kolem Hrona. Jo, jenomže před Dobšinskou Jaskyňou začalo znovu pršet, ochladilo se a začal fučet vítr. Déšt sice ustal, ale o to víc byla kosa a foukalo neskutečně a jak je zvykem od západu. Náš vytoužený sjezd od Besníku se změnil ve šlapání z kopce proti větru. Nakonec jsme to už před Banskou Bystricí zapíchli a postavili stan. Udělali jsme dobře, začalo totiž zase lít.

Ráno nás čekalo sedlo Malý Šturec ( nevím proč malý, když tam je takový kopec ). Vlak si to tam pěkně valí 23 tunely z Bystrice do Čremošného, my jsme však museli ty hory přejet. Něco podobného nás čekalo před Rematou. Ze sedla nad Rematou jsme po lesní cestě plné kamenů sjeli do Prievidze. Za Bojnicí nás čekal ještě Zliechov, ale počasí se umoudřilo, tak to celkem šlo. Vlárským průsmykem jsme přejeli do Česka a na počest zdolání 1000 km jsme v kolibě Hovězí poobědvali vepřovou :-). Večer jsme dorazili na Bystřičku k přehradě, kde jsme poslavili stan tak bleskově, že lidi k kempu zírali s otevřenou pusou. Dokonce u nás byli na exkurzi - co že to máme za stan - V té tobě to byla novinka. Večer jsme si dali pohár a kotlíkový guláš a šli spát. Domů zbýval jen jeden den ani ne 100 km.

Ale ani tentokrát nebyl konec naší smůle. Dušanovi bylo v noci strašně špatně, celou noc zvracel a druhý den ráno neměl vůbec sílu někam jet. Nakonec pro něj přijeli rodiče s Markem a Marek za něj poslední etapu do Karviné dojel. Mi také nebylo dvakrát dobře, ale do cíle Slovakia Tour 93 jsem s vypětím všech sil dojel.

Ponaučení : ?

• Vícedenní výlety jsou fajn, ale týden , maximálně 10 dnů je maximum  - na tom jsme se později shodli ...
• Ikdyž situace vypadá černě, vždy může být ještě hůř ...
• Na ty nejhorší situace a zážitky si člověk nejdéle pamatuje
• Ale také na ty nejkrásnější zážitky si člověk nejdéle pamatuje
• A vo tom to je ...

Fotogalerie