Tour de France 95

           8 dnů - 724 km    

A už je to tady. Hlavní výlet roku 1995. Po úspěšném loňským zájezdu s CK Nomád jsme se rozhodli to letos zkusit znovu. V letošním katalogu se totiž objevil nový lákavý zájezd - Savojské Alpy na kole - který nás svou trasou a krásnými přejezdy těch nejvyšších sedel v Alpách uchvátil. Svou náročností byl asi nejtěžším v celé historii a padly tady všechny výškové rekordy (maximální i minimální). Projíždět na kole výš než vrchol Gerlachovského štítu se nepodaří zas tak často, a co teprve během jednoho výletu se projíždět i po pláži středozemního moře - no prostě paráda. A co teprve počasí ! Celou cestu do Francie pršelo, místy i sněžilo (už od výšky cca 1400 m.n.m a my za 2 dny máme jet ve výškách nad 2700 m.n.m !). Jen co jsme dojeli k Bodamskému jezeru se jak mávnutím kouzelného proutku  vyjasnilo , oteplilo a bylo krásně celou dobu až do Nice. Až při odjezdu opět začalo lít a bouřky nás provázely až do Čech!   Výlet jsem absolvoval spolu s Dušanem Šelongem, Marianem Zolichem a Jirkou Sikorou v termínu od 29.8.1995 do 8.9.1995. Martin Filipczyk letos vynechal a myslím že udělal velkou chybu. Ve fotogalerii to můžete posoudit sami. 

Náš výlet do Savojských Alp nezačal moc růžově. Hned po příjezdu vlakem do Jihlavy začalo pršet. Dokonce jsme použili místní hromadnou dopravu na převoz kol k pivovaru, protože bychom měli všechny věci mokré ještě před odjezdem. Celou cestu autobusem nás provázel déšť v Rakousku se ochladilo a při průjezdu tunely za Innsbruckem začalo dokonce sněžit! Vyjímečně jsme nespali ani venku a čekala nás noc v autobuse. Ráno jsme se probudili ve Vaduzu, pršelo a na vrcholcích okolních hor byl čestvě napadaný sníh, při pomyšlení, že bychom měli dneska jet někam na kole běhal mráz po zádech.

Během dne se už trochu začalo počasí lepšit. Cestou autobusem jsme se zastavili v Bernu, kde se na chvíli objevilo i sluníčko. Odpoledne jsme dorazili k Bodamskému jezeru k vodnímu hradu Chilon. Bylo to jako malý zázrak. Obloha se vyjasnila, trochu se i oteplilo a my jsme mohli jet prvních pár kilometrů na kole do Martigny.

Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne a vyrazili z hlubokého údolí směrem do Chamonix. Zpočátku po rovince a pak začal pořádný kopec - stoupání do sedla Forclaz. To jsme nečekali, že to bude tak dlouhé ! Hlavně Marian, který jel s náma na podobný výlet poprvé byl překvapen. Ale ty výhledy ... Po překonání sedla Forclaz nás čekalo jen sedýlko Montets a pak jsme dorazili do Chamonix. Věděl jsem, že z Chamonix se dá lanovkou vyjet pod Mt.Blanc ale vůbec jsem nepočítal, že se tam nahoru dostaneme. Po zkušenostech z Lomnického štítu, kde jsou lístky takřka nedostupné, jsem si moc nadějí nedával.

Po příjezdu do Chamonix jsme našli spodní stanici lanovky na Auguile du Midi. K našemu velkému překvapení lanovka jede za chvíli a lístky jsou. Počasí je nádherné, lístek stojí cca 900 kč - tak to musíme jet !!! Lanovka jezdí hrozně rychle, po chvíli jsme byli na přestupní stanici a po chvilce nahoře. Všichni jsme zaznamenali nejvyšší bod, kde naše noha stanula 3842 m.n.m !!! Nahoře byla kosa (-8st), ale nádherné výhledy. Mt.Blanc byl jako na dlani. Opravdu to stálo za to - je to nepopsatelný zážitek, který se musí vidět.

Po cca půl hodině se začlo kazit počasí, Mt.Blanc se zahalil do mraků a než jsme stačili sjet dolů bylo úplně zataženo. Zbytek cesty dnešního dne jsme už jeli autobusem, protože bychom už nestihli zajet včas k Altberville - místu našeho noclehu. Při cestě autobusem dokonce začalo pršet.

Ráno jsme se probudili opět do krásného slunečného rána, byly sice jen +3 st, ale rychle se oteplilo a celý den bylo nádherně. Projeli jsme Albertville, vystoupali na Les Arcs a údolím řeky Isere jsme dojeli do kempu. Další den nás čeká nejvyšší průsmyk v Alpách Col de l´Iseran.

Ale co to ? Ráno je sice 10 st, ale je zataženo. Jsme ve výšce cca 900 m.n.m a okolní hory jsou v mracích ! Tak to z Iseranu nebude nic než mlha !! Nasedli jsme na kola a vyrazili směr Val d´Isere. Ochladilo se a u přehrady před Val d´Isere bylo okolo 7st. Mraky byly čím dál níž a už to vypadalo, že začne pršet. Začínali jsme zvažovat, že ve Val d´Isere to zapíchneme a pojedeme dále autobusem. Ale když jsme dorazili k autobusu a posvačili, najednou se začalo rozjasňovat a sluníčko se dralo ven. Ke svému úžasu jsme zjistili, že ty mraky jsou nízká oblačnost, která se rozpouští.

Do 15 minut bylo jasno, teplo, objevily se okolní štíty. A to jsme ještě nevěděli co nás čeká. Stoupání na průsmyk Col d´Iseran nebylo až tak moc prudké, ale hooodně dlouhé. Cestou se však naskytly až neskutečné výhledy a pohledy na Val d´Isere a přehradu. Výškoměr už ukazuje více než je vrchol Gerlachovského štítu ! Už to je jen kousek.

Konečně jsme nahoře. Odpočíváme v sedle a dojíždí i Dušan, kterému se asi 100 metrů pod vrcholem úplně rozpadlo šestikolečko. Není to jak spravit, budeme ho muset nějak dopravit k autobusu. Ještě štěstí, že jsme úplně nahoře, teď už to bude jen z kopce. Kousek od sedla jsou vidět zbytky loňského sněhu, jdeme k nim a fotíme se. Náš výškový rekord nyní činí 2770 m.n.m a zůstane asi nepřekonán.
Po chvíli odpočinku sjíždíme dolů. Je tu však malý problém. Fouká protivítr a úplně pořád z kopce to zase není. Je třeba Dušana tlačit, protože kolo je pojízdné pouze jako "koloběžka". Střídáme se , je to dosti únavné. Nakonec vyrážím dopředu k autobusu a vracíme se pro Dušana. Ten pak spolu s Marianem druhý den nejede na Galibier, protože shání šestikolečko a Mariana bolí koleno a nechce riskovat, že by to nedal. Nakonec úspěšně dojíždíme do campu.

Další den ráno vyrážíme na druhé nejvyšší sedlo naší cesty Col d´Galibier. Má sice "jen" 2640 m ale jedeme na něj z výšky cca 400 m.n.m, takže to bude horší ! A taky že jo. Nejprve stoupáme lesem na Col d´Telegraphe a sjíždíme do Valloire. Odtud pořád mírně stoupáme podél říčky až k místu , kde se silnice prudce stáčí doprava a začíná nekompromisně stoupat. Před samotným sedlem je stoupání největší. S vypětím všech sil s Jirkou Sikorou přijíždíme do sedla. Fotíme, kocháme se. Nepopsatelná nádhera. Oblékáme bundy, čepice a rukavice a sjíždíme do sedla Lautaret. Je to sedlo na které se dá přijet zvrchu! Tam se potkáváme s Dušanem a Marianem, šestikolečko se podařilo koupit a tak zítra zase pojedeme všichni. Pokračujeme v klesání do Brianconu a máme za sebou 29 km dlouhý sjezd opravdu BEZ ŠLAPÁNÍ !! - další rekord, který už těžko překonám.

Ráno vyrážíme na další etapu. Čeká nás Col d´Izoad. Ráno byly 3 stupně, trochu se oteplilo, svlékáme se do kraťas a jedeme. Cesta vede stále lesem, žádné rozhledy jen kopec a kopec. Konečně jsme nahoře. Jsou celé 2 stupně, oblékáme všechno co jde včetně čepic a rukavic. Následuje nádherný sjezd, opět plno nádherných výhledů. Když přijíždíme do Guillestre teploměr ukazuje 30 stupňů. Je hic, ale fouká vítr. Stoupáme zase do kopce do sedla Col d´Vars. Na vrcholu ( 2109 m.n.m ) je 20 stupňů, sedlo je ploché se spoustou jezer, výhledy však tentokráte nic moc. Sjíždíme dolů do Barcellonette.

Ráno je pod mrakem, nejedeme proto na Bonnette ale přes sedlo Col d´Cayole. To má 2326 m.n.m a bude to pořádný kopec. Ale už jsme asi zvykli nebo co. Zpočátku jedeme kaňonem okolo vody, ke konci začíná stoupání, ale dá se to zvládnout. Konečně nahoře ! Teď už pojedeme stále z kopce až k moři ! Sjezdy jsou nádherné výhledy neskutečné. Projíždíme i několika tunely, tentokráte bez osvětlení. Cílem je Entrevaux, kde nocujeme.

Ráno vyrážíme proti proudu říčky Cians a stoupáme nádherným červeným kaňonem se spoustou zatáček a tunelů. Silnička je hodně úzká , ale není tu takřka provoz. Po dosažení vrcholu kaňonu se stejnou cestou vracíme zpět a pokračujeme dále k moři. Po projetí několika tunelů se hory definitivně vzdalují a my jedeme po rovince. Výškomer ukazuje 20 m.n.m ( to na něm ještě nebylo) a za chvíli přijíždíme do NICE ke středozemnímu moři. Zde naše cyklistické putování končí. Kupujeme si vínečko a těšíme se na zítřejší průjezd Monakem.

Probouzíme se do deštivého dne, z výletu na kole do Monaka není nakonec nic. Jedeme autobusem a po krátké procházce po Monaku odjíždíme přes Itálii domů. Po celou zpáteční cestu leje jako z konve , jedna bouřka střídá druhou. Vyčasuje se až okolo Tábora. V Brně už zase svítí sluníčko. Teď už zbýá jen dojet vlakem domů.

Výlet byl neskutečně krásný a jeden z nejhezčích. Hlavně Marian na něj stále vzpomíná v superlativech. Počasí se až neuvěřitelně vydařilo a celkově všechno klaplo jak má. Problémy s šestikolečkem jsou dávno zapomenuty ...

Fotogalerie