Giro Italia 2013 - Bormio

 3 dny - 160 km - 4000 m převýšení

Tento vícedenní výlet jsem absolvoval ve dnech 12.9-14.9.2013 spolu s Pepou Czyžem a Martinem Filipczykem. Měl být mimo jiné i pokusem o zdolání mého dosavadního výškového rekordu na kole 2770 m.n.m, který nakonec s vypětím všech sil padl.

Závěr letošní cyklo-sezóny byl poněkud hektický. V průběhu srpna jsme se stěhovali do nového domečku, a tudíž na cyklovýlety zbývalo jen minimum času. Stěhování nás stálo tolik sil, že jsme byli rádi, že jsme si týden odpočinuli nic neděláním na dovolené na Krétě. O to větší bylo vystřízlivění začátkem září, kdy se blížil termín odjezdu do Itálie a já neměl nic naježděno ani natrénováno. Nakonec jsem věnoval všechen volný čas tomu abych stihl najezdit alespoň cca 300 km a mohl se s trochu dobrým pocitem odjet pokusit se pokořit nejvyšší Alpská sedla v Itálii. Tento výlet byl plánován již loni, ale z důvodu špatného počasí jsme jej odložili nejprve na červen, a později až na září 2013. Bohužel i letos se situace s počasím opakovala, předpověď hrozila nějakými 40 cm sněhu na Stelviu v den našeho příjezdu. Nakonec se naštěstí nenaplnila, sníh sice napadl, ale bylo ho podstatně méně a udržel se jen ve vyšších polohách nad cca 2900 m.  

V úterý nás Pepa vyzvedl u Tieta a vyrazili jsme do Vídně , kde jsme podobně jako loni přespali u Evičky. Ráno hned v 7.00 jsme vyrazili na cca 700 km dlouhou cestu do Itálie. V závěru cesty zbývalo přejet právě Passo Stelvio, abychom se dostali do Bormia. Jak jsme to viděli, tak naše nadšení pomalu upadalo. Asi ve výšce 1800 m po nekonečném stoupání lesem se před námi najednou objevila hradba hor, a úplně nahoře domeček . „To je Stelvio – tam pojedeme“  řekl Pepa. Takový kopec přece nemůžeme vyjet !!  Některé úseky jsme museli jet na jedničku, hlavně závěrečné metry byly zdrcující.  Z Italské strany je to sice trochu pohodovější ( alespoň to tak hrozně nevypadá) , ale převýšení je to stejné. V 17 hodin jsme dorazili na místo, ubytovali se a přemýšleli, co podnikneme zítra.

Čtvrtek 12.9.2013 - 1.Etapa : Výjezd k jezerům Cancano 1941 m Ráno bylo zataženo, předpověď na Stelvio nic moc, tak jsme se rozhodli vyrazit na zahřívací etapu k jezerům Cancano. Ve skutečnosti se jedná o přehradní nádrže ve výšce cca 1900 m. n m., které se dají po zpevněné cestě objet. Nejprve je však třeba vystoupat do sedla Fraele ( 1941 m ) tzn. zdolat cca 700 m převýšení z Bormia.  Stoupání do sedla  není až tak hrozné, serpentyny vypadají impozantně, ale sklon silnice právě v tomto úseku je až kupodivu mírný. Naopak v zdánlivě nenáročné pasáži bylo stoupání o to větší. Filas nám samozřejmě ujel a byl nahoře první. V sedle jsem si našel i první kešuli, a pak jsme pokračovali směrem k jezerům. Najednou se objevil černý mrak a během několika minut se ochladilo na 4 st, začlo fučet a padat sníh s deštěm, který pak přešel v malé sněhové krupky. Dorazili jsme promrzlí k jezeru a mrak jak rychle přišel, tak rychle odešel. Po chvilce vysvitlo sluníčko a bylo hezky. Okolí jezer je nádherné, voda průzračně čistá, cesta okolo nich opravdu pohodová, a věřím, že za krásného babího léta překrásná. Nás však žádné babí léto nečekalo, a v průběhu cca 2 hodin se přehnalo několik podobných černých sněhových mraků ( naštěstí se dalo trochu předvídat kdy začne valit a tak jsme se i schovali do chaty a jednu celkem silnou přeháňku přečkali v teple u vínka). Sjezd jsme si prodloužili terénní vložkou, na které nás zastihl pořádný luchanec (zato jsme viděli nádhernou duhu). Při sjezdu dolů jsem někde ztratil tachometr a zjistil to až po cca kilometru jízdy z extrémně prudkého kopce. Vracet se a hledat ho ? Ale kde ? Pokud spadl z řídítek, bude někde zakutálený mimo cestu. Hnal se další mrak, začalo opět chcat.  Sereme na to, byl sice fajny, sloužil 18 let, ale bohužel … Po chvilce jsme už najeli na asfaltku a frčeli, abychom tomu dešti ujeli. Nakonec asi po kilometru jízdy už byla cesta suchá a do Bormia jsme dorazili bez deště.    

Pátek 13.9.2013 - 2.Etapa : Passo Stelvio 2760 m   Ráno bylo polojasno, předpověď se výrazně zlepšila a pršet/sněžit už nemělo. Rozhodli jsme se proto, že zaútočíme na metu nejvyšší – Passo Stelvio. Vyrazili jsme tedy kolem 11 hodiny z Bormia na Královskou etapu. Stoupání začíná již těsně za městem a rychle začínáme nabírat výšku. U této silnice je hezké, že v každá zatáčce (serpentyně)  je uvedeno její číslo a nadmořská výška. Nemám tachometr, takže co se týče nadmořské výšky se orientuji podle GPS a právě podle těchto údajů na cedulkách u zatáček. Ve výšce cca 1500 m se silnice stáčí do hlubokého údolí, překonává galeriemi tunelů nebezpečná místa a ke konci údolí začíná stoupat několika desítkami serpenýn nad morénu do výšky cca 2200 m.n.m. Tenhle úsek se ještě dá v pohodě zvládnout, často zastavuju, fotím, natáčím. A říkám si – Filas už určitě bude nahoře !  Za touto pasáží přichází celkem přímý úsek bez zatáček, stoupání je mírnější, zato však rovné úseky jsou nekonečné. Následuje několik serpentýn k odbočce do Švýcarska , od křižovatky je to kousíček (délkových 200 m) do sedla Umrail (2503m), kde je státní hranice. Nedá mi to a jedu se tam podívat.  Odtud už je to „jen“ 260 výškových metrů na Stelvio. Jenomže začínají docházet síly a kopec je prudčí a prudčí ( alespoň to tak vypadá ).  Konečně po cca 4 hodinách jízdy, focení, natáčení a přestávek dojíždím na Stelvio. Martin už tady přes hodinu a půl čeká, Pepa mi nadělil cca 40 minut. Ale vyjel jsem to. Jsme 2760 m nad mořem, na druhém nejvyšším sedle v Alpách – Fotíme se, stoupáme na „symbolické“ stupně vítězů. Do mého výškového rekordu chybí už jen 10 metrů. Ze Stelvia však vede dále do kopce ještě cca 300 m dlouhá asfaltová silnice k restauraci Tibet Hutte, která je podle internetu ve výšce 2800 m. A to nám právě všem pomůže si upravit výškový rekord. Filasův 2571 m z loňského Grossglockeru, Pepovo Stelvio 2760 m z roku 2005 a můj 18 let starý 2770 m z Col d´Iseran přepisujeme na hodnotu z GPS - 2793 m n.m. Od chaty je nádherný výhled nejen na vlastní sedlo, ale hlavně na úchvatnou příjezdovou silnici ze severu od Prata. A právě tuto silnici najdete skoro na všech fotkách na internetu.  U chaty žádná cedule s nadmořskou výškou není, takže musím věřit údaji na GPS.  A tato hodnota už mi asi zůstane nadosmrti, ale jak říká kolega „Nikdy neříkej nikdy“. Bohužel mě ani nenapadá , kde by se dal tento rekord znovu překonat :-). Pak zbývá navlíknout na sebe vše co je k dispozici a následuje přes 20 km dlouhý sjezd do Bormia. Počasí vyšlo vzhledem předpovědi super, nahoře ani nefoukalo, nepršelo, bylo sice dost chladno, což bylo při sjezdu znát, ale rozhodně to stálo za to.

Sobota 14.9.2013 - 3.Etapa : Passo Gavia 2652 m  Ráno, jsme vyrazili na další postrach Gira – Sedlo Gavia. Není sice tak proslulé jako Stelvio, ale není to a nic lehčí kopec ( možná byl i náročnější ), o čemž svědčí i jeho nadmořská výška 2652 m. Je tedy jen o 108 m nižší než Stelvio, které je však mnohem známější. Tuto etapu jsem si v duchu pojmenoval jako „dojebávací“, protože nám vzala (alespoň mi) ještě poslední zbytek sil, co nám po Cancanu a Stelviu ještě zůstaly. Pepa už na výjezd až nahoru rezignoval, aby neusnul při zpáteční cestě domů za volantem. Vůbec se mu nedivím. Stačilo už vyjet do St.Catariny di Valfurva (1700 m n.m). Podle mapy to měla být „pohodička“,  ale už tady jsme se pořádně zapotili. Za Catarinou pak následovaly nekonečné serpentýny lesem. Jelikož se jedná o severní stranu, stromy zde rostou až do výšky 2200 m.n.m, teprve pak je konečně něco vidět (možná naštěstí). Vlastní sedlo je dost dobře schované, je vlastně vidět až teprve úplně v závěru až cca 200 m před vrcholem (délkových ne výškových). Do té doby kopec, kopec, kopec – už tam budem? Ne. Další zatáčka a kopec, a další. Jen podle nadmořské výšky se dá poznat, že to ještě zdaleka nemůže být vrchol. Od cca 2500 m.n.m již silnice naštěstí stoupá jen mírně, v závěru jsou i úseky „takřka po rovině“. Při sjezdu však zjišťujeme, že i tady to bylo do kopce. Konečně nahoře !!  Fotíme se, kocháme se. Filas mi tentokráte nadělil jen necelou hodinku. Tvrdil, že Gavia byla těžší než Stelvio. Oblékáme se. Sjezd dolů je nekonečný, je však tepleji než včera dá se jet i bez teplých rukavic :-).

Suma sumárum – za tři dny jsme najezdili 160 km, převýšení cca 4000 metrů. Na závěr sezóny slušné ne ? Počasí vyšlo vzhledem k předpovědi parádně, zmokli jsme jen první den. Ubytování skvělé, závěrečná večeře v Bormiu se sklenkou vína excelentní.  A všechno tohle má na svědomí Pepa Czyž, kterému tímto děkuji nejen za tento skvělý nápad a organizaci celého výletu, ale i a to, že nás v bezpečí dovezl domů.

FOTOGALERIE GIRO d´ ITALIA

1.Etapa

2.Etapa

3.Etapa